Sebeúcta. Jak vlastně vypadá v obyčejném životě?

O sebeúctě se hodně mluví. Měli bychom ji mít, budovat, posilovat, pracovat na ní… Jenže jak vlastně poznám, jak je na tom ta moje? Možná ne podle toho, jak sebejistě působím. Ani podle toho, kolik toho zvládnu. Mnohem víc se moje sebeúcta ukazuje v úplně obyčejných chvílích.

Když se mě někdo zeptá: „Můžeš?“ Automaticky odpovím: „Jasně.“ A až potom zjistím, že se mi nechce, nemám čas nebo už jednoduše nemůžu. Sebeúcta může vypadat jako malá pauza mezi otázkou a odpovědí: „Počkej, podívám se a dám ti vědět.“ Protože než odpovím druhému, můžu se nejdřív zeptat sama sebe.

Když udělám chybu

„Jsem úplně blbá.“ „Jak jsem tohle mohla udělat?“ „Zase jsem to pokazila.“ Sebeúcta neznamená dělat, že se nic nestalo. Může říct: „Tohle se mi nepovedlo. Co s tím můžu udělat?“ Chyba totiž vypovídá o něčem, co jsem udělala. Nemusí vypovídat o tom, jakou mám hodnotu.

Když se mnou někdo nesouhlasí

Možná začnu okamžitě vysvětlovat. Obhajovat se. Přesvědčovat. Nebo přemýšlet, jestli jsem přece jen neudělala něco špatně. Sebeúcta může znamenat unést i to, že: „Ty to vidíš jinak. A já přesto můžu zůstat u svého.“ Nesouhlas druhého ještě nemusí znamenat, že se mýlím.

Když něco nechci

Tady bývá sebeúcta občas docela dobře vidět. „Ale proč nechceš?“ A my hledáme dostatečně dobrý důvod. Jsme unavení? To přece nestačí. Nemáme chuť? To přece není důvod. Potřebujeme být sami? Co by si o nás pomysleli? A tak nakonec souhlasíme. Sebeúcta někdy znamená připustit si: „Nechci.“ A potom teprve přemýšlet, jak s tím naložím. Nemusím každé svoje NE vyslovit. Ale měla bych ho alespoň slyšet.

Když něco potřebuji

Možná je pro mě mnohem jednodušší starat se o potřeby ostatních. „Co potřebuješ?“ „Jak ti můžu pomoct?“ „Co by ti udělalo dobře?“ Ale kdyby někdo stejné otázky položil mně, možná chvíli nevím. Sebeúcta totiž není jen schopnost říkat NE. Je to také schopnost počítat sama se sebou.

A není to prostě sebedůvěra?

Ne tak docela. Sebedůvěra říká: „Věřím, že to dokážu.“ Sebeúcta říká: „Moje hodnota nezávisí na tom, jestli to dokážu.“ Můžu si velmi věřit v práci a současně mít problém odmítnout kolegu. Můžu sebejistě řídit auto, vést tým nebo mluvit před stovkou lidí – a přesto mě může úplně rozhodit kritika člověka, na kterém mi záleží. A naopak můžu vstupovat do nové situace s roztřesenými koleny a říkat si: „Vůbec nevím, jestli to zvládnu.“ A přesto mít dost sebeúcty na to, abych věděla: „Když to nezvládnu, nic to neubírá na mé hodnotě.“

Dá se sebeúcta posilovat?

Dobrá zpráva je, že sebeúcta není něco, co buď máme, nebo nemáme. Můžeme ji postupně budovat. A často ne velkými životními změnami, ale docela obyčejnými věcmi.

Pauza před automatickým ANO. Nemusíme odpovědět hned. Můžeme si nejdřív položit otázku: Chci? Můžu? Co potřebuji já?
Všímat si, jak sami se sebou mluvíme. Řekly bychom kamarádce, která udělala chybu: „Jsi úplně blbá“? Pokud ne, proč je v pořádku říkat to sobě?
Zkoušet malá NE. Nemusíme začít velkými životními hranicemi. Někdy stačí: „Dnes ne.“ „Tohle mi nevyhovuje.“ „Potřebuji si to rozmyslet.“
Oddělovat chybu od sebe. Udělala jsem chybu není totéž jako jsem špatná.
Vydržet, že někdo nebude spokojený. Tohle může být těžké. Ale nespokojenost druhého člověka není automaticky důkazem, že jsme udělali něco špatně.
Ptát se sama sebe. Co právě cítím? Co potřebuji? Co chci? Co už nechci? Ne proto, že podle toho musím vždycky jednat. Ale protože i já bych měla být jednou z lidí, které při svém rozhodování beru v úvahu.

V psychoterapeutickém přístupu Virginie Satir má sebeúcta důležité místo. Ne jako pocit, že jsem lepší než ostatní. Ani jako přesvědčení, že všechno zvládnu. Spíš jako vědomí: Jsem stejně hodnotný člověk jako ti druzí. A možná právě v těch úplně obyčejných chvílích – v tom automatickém ANO, v té chybě, v tom nesouhlasu – se rozhoduje, jestli tomu opravdu věřím. A možná právě odtud můžeme začít.