Pravidla, která jsme si přinesli z dětství
A nikdo nám neřekl, že je můžeme změnit.
Musí být doma vždycky uklizeno? Musíte nejdřív myslet na ostatní? A co se vlastně stane, když někoho zklamete?
Některá pravidla jsme se naučili ve škole, jiná v práci. A pak jsou ta, která jsme si přinesli z domova. Nikde nejsou napsaná, nikdy jsme je nepodepsali – a přesto se jimi někdy řídíme ještě ve čtyřiceti, padesáti nebo sedmdesáti.
U nás doma se…
Pravidla, která jsme nikdy nepodepsali
Některá byla vyslovena docela jasně: Nejdřív povinnosti, potom zábava. S dospělými se nehádá. Neodmlouvej.
Jiná nám nikdo přímo neřekl – přesto jsme velmi dobře pochopili, co se očekává: Musíš být hodná. Nedělej ostudu. Kluci nebrečí. Musíš to zvládnout sama. Naštvat se není hezké. Doma musí být uklizeno. Správná máma se pro děti obětuje.
A samozřejmě oblíbené: Protože se to tak prostě dělá. Tečka, konec diskuse.
Proč nám tehdy sloužila
Virginia Satir věnovala rodinným pravidlům velkou pozornost – nejde přitom o to rozdělit je na dobrá a špatná, ale o to, jak jsou pružná. Pravidlo, které nám dnes komplikuje život, mohlo kdysi dávat dobrý smysl.
Dítě, které zjistilo, že je lepší neodmlouvat, se naučilo předcházet konfliktům. Dítě oceňované za to, že je hodné a pomáhá, se naučilo být pozorné k potřebám druhých. A dítě, které nemělo příliš o koho se opřít, se mohlo naučit: Musím všechno zvládnout samo.
Byla to tehdy možná nejlepší možnost, kterou mělo. Jenže dítě vyrostlo – a pravidlo zůstalo.
Jak to vypadá dnes
Přijdete večer domů, unavení. Chtěli byste si uvařit kávu a dvacet minut nedělat vůbec nic. Jenže v kuchyni je nádobí, na stole drobky, v koupelně prádlo. A někde uvnitř se ozve: Nejdřív udělej, co musíš.
Tak uklidíte kuchyň, pověsíte prádlo, pustíte pračku. Pak zazvoní telefon – maminka potřebuje pomoct, kamarádka potřebuje odvézt. Vlastně se vám nechce. Ale vzápětí přichází: Přece ji neodmítneš. Tak neodmítnete.
Večer padnete do postele a jste protivní na celý svět – možná i na ty, kterým jste celý den tak ochotně pomáhali. A přitom jste všechno udělali správně. Jen jste v tom dni jaksi chyběli vy.
Stejné pravidlo umí fungovat i jinde. V práci onemocníte, ale prezentaci si stejně doděláte z postele, protože co začneš, musíš dokončit. Tělo se ozývá, hlava to přehluší povinností.
Problém není v tom, že pomáháme
Mít doma uklizeno není špatně. Pomáhat blízkým není špatně. Potíž nastává ve chvíli, kdy přestáváme mít možnost volby – když se z “Ráda pomáhám” stane “Musím pomoci”, a z “Záleží mi na druhých” se nenápadně stane “Potřeby ostatních jsou důležitější než moje.”
Ale to bych byl/a sobec. Mezi “Zajímám se pouze o sebe” a “Na sebe nesmím myslet nikdy” je obrovský prostor. Někdy můžu dát přednost dítěti, partnerovi nebo rodiči. A někdy sobě – můžu nechat nádobí v kuchyni a jít si lehnout. Můžu někoho zklamat, aniž bych udělal/a něco špatného. Ne proto, že ostatní nejsou důležití. Ale proto, že já mezi ty důležité lidi patřím taky.
Jak poznat svoje pravidlo
Často ho prozradí pár slov: Musím. Nesmím. Vždycky. Nikdy. Měla bych. Tohle se prostě nedělá.
Zkuste se u nich zastavit. Kde jsem se to naučil/a? Kdo se tím u nás doma řídil? Co se stalo, když ho někdo nedodržel? A hlavně – co mi to pravidlo přináší dnes?
Ne jak bych to měl/a mít, ale jak bych to chtěl/a mít dnes – jako dospělý člověk, který má jiné možnosti než dítě, kterým kdysi byl.
Staré pravidlo, nová verze
Nemusíme staré pravidlo zahodit. Můžeme ho upravit tak, aby nám sedělo dnes.
Doma musí být vždycky uklizeno.
→ Mám ráda pořádek. Ale někdy je pro mě důležitější odpočinek než uklizená kuchyň.
Nesmím nikoho zklamat.
→ Záleží mi na druhých. Nemůžu ale zařídit, aby se mnou byli všichni vždycky spokojení.
Musím všechno zvládnout sama.
→ Spoustu věcí zvládnu sama. A můžu si taky říct o pomoc.
A moje oblíbené – nejdřív musíš myslet na ostatní → Někdy dám přednost druhým, někdy sobě. Obojí může být v pořádku.
To není život bez pravidel. Je to život, ve kterém máme možnost volby.
Malý pokus pro vás
Vezměte si papír a dokončete pár vět:
U nás doma se muselo…
U nás doma se nesmělo…
Když někdo pravidlo porušil, tak…
Kdybych ho porušil/a dnes, bojím se, že…
Dnes bych to chtěl/a mít tak, že…
Některá pravidla vám možná pořád vyhovují – tak si je nechte. Jiná potřebují upravit. A některým možná po letech můžete říct: “Tehdy jsi mi pomáhalo. Ale dnes už si můžu vybrat jinak.”
Když naše „musím” začneme objevovat
Právě taková pravidla bývají jedním z témat, ke kterým se dostaneme i v terapii. Ne abychom hledali, kdo nám v dětství co pokazil, ale abychom rozuměli tomu, proč dnes děláme věci, které dělat vlastně nechceme – a proč je tak těžké dát někdy sebe na první místo.
Pokud vás tahle otázka zajímá i u vás doma, můžeme se na vaše “musím” podívat spolu.
