Kdo se postará o vás, když se staráte o všechny ostatní?
„Nemůžu ho přece nechat samotného.“
„Kdo jiný by to udělal?“
„Teď není čas řešit mě.“
„Kdybych si někam odešla odpočinout, připadala bych si jako sobec.“
Možná některou z těch vět znáte. Možná ji ani nevyslovujete nahlas. Jen ráno vstanete a pokračujete. Léky. Nákup. Lékař. Telefonáty. Úklid. Zařídit dopravu. Zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Myslet na to, co bude zítra. A kromě péče o blízkého je tu samozřejmě ještě váš vlastní život – práce, domácnost, partner, děti a všechny běžné povinnosti.
A někde mezi tím jste vy.
Pečující lidé často dobře vědí, že by si potřebovali odpočinout. Ale odpočinek vyvolává výčitky. Potíž nebývá v tom, že by nevěděli, že existuje procházka, káva s kamarádkou, víkend pryč nebo hodina s knihou. Mnohem těžší bývá dovolit si to. Protože spolu s představou volného odpoledne může přijít něco dalšího:
„Co když se něco stane?“
„Co když mě bude potřebovat?“
„Neměla bych raději zůstat doma?“
„A jak můžu myslet na sebe, když jemu je takhle?“
A tak člověk zůstane. Ještě dnes. Ještě tento týden. Ještě dokud se situace trochu nezlepší. Jenže někdy se nezlepší. Pečující člověk může dlouho fungovat daleko za hranicí toho, co je mu příjemné. Zvládá. Organizuje. Přizpůsobuje se. Ubírá ze svého času, spánku, vztahů i věcí, které měl dříve rád. A protože pořád ještě funguje, může mít on i okolí pocit, že je vlastně všechno v pořádku.
Co vlastně potřebuji já?
Zkuste se na chvíli nezabývat tím, co potřebuje člověk, o kterého pečujete. Zkuste obrátit pozornost k sobě. Co mi v poslední době nejvíc chybí? Možná je to spánek. Možná chvíle, kdy za nikoho nenesete odpovědnost. Možná možnost odejít z domu bez neustálého kontrolování telefonu. Možná lidé, se kterými se můžete bavit také o něčem jiném než o nemoci a péči. Možná potřebujete pomoc, o kterou si neumíte říct. Nebo potřebujete jednoduše hodinu, během které po vás vůbec nikdo nic nechce. To nejsou rozmary. Jsou to informace o tom, co potřebujete, abyste mohli ve své situaci dlouhodobě fungovat.
A co když mám pocit, že jsem sobec?
Tady může být zajímavé zastavit se ještě u jedné otázky: Co pro vás vlastně znamená být „dobrým pečujícím“? Být stále k dispozici? Nikdy si nestěžovat? Zvládnout všechno sám? Dát potřeby druhého vždy před své?
A kdybyste si jednou týdně dovolili několik hodin jen pro sebe – znamenalo by to opravdu, že vám na blízkém člověku záleží méně? Nebo by to naopak mohlo znamenat, že hledáte způsob, jak mít dost sil být mu nablízku i za půl roku nebo za rok?
Nemusíte čekat, až už opravdu nebudete moci
Podpora nemusí začínat až ve chvíli, kdy je člověk úplně vyčerpaný. Někdy může být prvním krokem už možnost na chvíli vystoupit ze všech rolí.
Nebýt dcerou, která musí všechno zařídit.
Nebýt manželem, který musí vydržet.
Nebýt tím, kdo zná termíny léků, kontrol a telefonní čísla lékařů.
Prostě být chvíli sám za sebe.
Právě takový prostor může nabídnout i terapeutický rozhovor. Ne proto, aby vám někdo řekl, že se máte více šetřit nebo si „udělat čas na sebe“. To už pravděpodobně víte.
Může být místem, kde společně hledáme odpověď na jiné otázky:
„Co potřebuji právě já?“
„Co mi brání si to dovolit?“
„Co skutečně musím nést – a co už možná nést nemusím?“
„O jakou pomoc bych si mohl/a říct?“
„A jak může péče vypadat tak, abych v ní neztratil/a sám/sama sebe?“
Protože postarat se někdy také o sebe neznamená přestat pečovat o druhého. Může to být jeden ze způsobů, jak mít sílu pečovat dál.
Možná potřebujete chvíli, kdy se nebude mluvit o tom, co potřebují ostatní, ale o tom, co potřebujete vy.